Povídky

Kdo chce, ať čte. Kdo nechce, ať odejde a nerozhlašuje, že nechce, neboť na to nikdo není zvědavý. Vaše kukajda

Novinky

splněné přání

Příčná ulice

Tady máte novou kapitolu. Je to můj rekord!

Sam se otočila. Za ní stála nějaká rodina. Hlas, který jí nabízel pomoc, patřil menší, dobrosrdečně vyhlížející čarodějce s černými vlasy a oříškově hnědýma očima. Vedle ní stál trochu podsaditý muž s hnědým hnízdem neposedných vlasů a kulatými brýlemi, které zakrývaly jeho modré oči. Za ruku přitom držel vzpouzejícího se kluka s černými vlasy a hnědýma očima taktéž schovanýma za brýlemi. Jeho vlasy vypadaly, jako by měsíc neviděly hřeben. Nebylo těžké určit příjmení rodiny. Potterovi.

Prosím, mohla byste mi pomoct s tou zdí? Nemám ještě hůlku,“ odpověděla Sam co nejzdvořileji. Nenápadně si přitom prohlížela Jamese Pottera. Vypadal tak, jak si ho jako kluka představovala.

Ale jistě. Ustup trochu.“

Netrvalo ani minutu a průchod byl volný. Sam slušně poděkovala a zamířila směr Gringottovi. Ráda by si s Potterovými popovídala, ale čekalo jí hodně zařizování.

Příčná ulice vypadala úchvatně. Sam spěchala, ale přesto se pořád rozhlížela kolem sebe a obdivovala obchody nabízející to nejzvláštnější zboží, jaké kdy viděla. Obchodníci nabízeli snad všechno. A když přišla ke kouzelnické bance, málem se jí zastavil dech. Tak majestátní a čistou budovu ještě neviděla. Skoro se bála vejít dovnitř. Pak si ale přece jen dodala odvahu a vstoupila.

Snažila se vypadat, jako by byla na skřety zvyklá. Moc se jí to ale nedařilo, protože šla rychle a nervózně se kolem sebe rozhlížela. Modlila se, aby tu byla co nejmenší dobu. Taky vůbec nevěděla, jak se tu má orientovat. Rozhodla se řídit podle knížky a proto mířila ke skřetovi na konci haly. Ukázalo se, že dobře udělala, protože právě tam byla hlavní přepážka.

Dobrý den,“ pozdravila opatrně, „chtěla bych si vyzvednout peníze z mého trezoru.“

Skřet zvedl svoje pronikavé oči a dlouze se na ni zadíval. Bylo to velmi nepříjemné, ale potom zas své oči sklopil a začal se ptát.

Jaké je vaše jméno?“

Samantha Beerová.“

A máte klíč?“

Ano,“ odpověděla Sam a vytáhla malý zlatý klíček, který měla v kapse. Skřet si jej pozorně prohlédl a potom jí ho podal zpět.

Zdá se v pořádku. Jewiergu, zaveď slečnu Beerovou k jejímu trezoru,“ vyzval skřeta, který šel zrovna kolem. Ten Sam hned vyzval, aby ho následovala. Otevřel jedny z postranních dveří a ostrým hvízdnutím přivolal vozík.

Sam věděla, že jet tímhle vozíkem není žádný med, ale opravdu nečekala, že jí bude tak špatně. Cesta ale byla docela krátká, protože byl její trezor blízko. Děkovala za to Bohu.

Trezor číslo sto třicet sedm,“ oznámil skřet, když vozík zastavil a Sam roztřeseně vystoupila. Podala skřetovi klíček a sledovala, jak jej zasunul do klíčové dírky a pomalu otevřel těžké dveře od trezoru.

Můžete vejít a vybrat si libovolnou částku peněz,“ pobídl ji.

Pomalu vešla a... Nemohla věřit svým očím. Místnost byla plná mincí. Leželo jich tam snad milion nebo víc. V rohu stála malá truhlička. Vypadala jako jedna ze starodávných šperkovnic. Sam k ní přešla a otevřela ji. Uvnitř bylo hodně věcí, které by se tam za normálních okolností rozhodně nevešly. Sam se rozhodla, že je prozkoumá později. Vzala si ale dopis, který ležel úplně nahoře.

Byl z Bradavic. Sam jej radostně četla. Pořád tomu nemohla uvěřit. Už pozítří nastoupí do školy a tohle byla její pozvánka! Je studentka Bradavic.

Z radostného rozjímání ji vytrhlo netrpělivé poklepávání skřetovy nohy. Urychleně proto vytáhla igelitový pytel, který u sebe našla, a truhličku do něj strčila. Taky tam přidala velký obnos peněz. Nevěděla, kolik jich bude potřebovat.

Přesto, když odcházela, zlato v trezoru vypadalo, jako by se ho nikdo ani nedotkl.

Naposledy se na své bohatství podívala a nastoupila do vozíku.

Když se opět ocitla před bankou, uvolněně vydechla. Sem opravdu nebude chodit víckrát než jednou ročně. Znova však trochu znervózněla, když se na ni začali kolemjdoucí chamtivě dívat. Uvědomila si, že to bude tím průhledným pytlem. Hned u banky naštěstí stál obchod, kde se kromě batohů a pásků prodávaly i váčky na peníze.

Stačilo pár minut a už si vykračovala ulicí s batohem, ve kterém se skrývala jak truhlička, tak váček s kapacitou až deset tisíc galeonů. Bylo to sice trochu dražší, ale jistota je jistota. Byl totiž rovněž chráněn kouzlem. Kdyby se ho dotkl někdo jiný než Sam, váček by jej pořádně spálil.

Když byla tahle nepříjemnost vyřízena, mohla se Sam vrhnout na nákupy do školy. Postupně procházela obchody a vybírala. Docela se přitom bavila, protože třeba koště, které přetáhlo každého, kdo měl na botách špínu, se nevidělo každý den.

Nakonec už jí zbývaly jen dva obchody. Potřebovala hábity a hůlku. Nejdřív chtěla vyřídit oblečení, ale nemohla nikde najít krámek, který by je prodával. Madame Malkinová zřejmě ještě hábity neprodávala. Nezbývalo jí nic jiného, než se někoho zeptat.

Do oka jí padl hubený kluk s delšími černými vlasy a tmavýma očima. Byl sám. Pomalu k němu přešla. Nevšiml si jí, protože byl začtený do nějaké knížky o lektvarech.

Ahoj,“ oslovila ho Sam opatrně,“ mohl bys mi prosím říct, kde se prodávají hábity? Jsem tu poprvé a moc se tu nevyznám.“

Docela se lekl. Zavřel knížku a podíval se, kdo ho to ruší. Když ji uviděl, znechuceně se zašklebil a odpověděl: „Kdybys popošla o dva kroky dál, viděla bys obchod madame Hooksové.“

Promiň, nechtěla jsem tě rušit,“ omluvila se Sam, „jmenuji se Samantha Beerová, ale můžeš mi říkat Sam. Jak se jmenuješ ty?“

Severus Snape. Tak a teď už se se mnou bavit nemusíš“ Sam se v duchu plácla do čela. Proč jí to nenapadlo dřív?

Otravuju tě?“

Cože?“ Severus vypadal zaskočeně, „jsem přece Snape! Syn černokněžníků. Ten malý umaštěnec, se kterým se nikdo nebaví!“

Sam se zamračila: „Ale mi tak nepřipadáš. Právě naopak, přijdeš mi celkem sympatický.“

To...to myslíš vážně?“ Severus se rozzářil.

Myslím. Už musím pro ty hábity, ale uvidíme se ve škole. Jedeš do Bradavic, ne?“

Jo, jedu.“

Tak vidíš. Zatím ahoj,“ rozloučila se a pádila pro ty hábity.

V obchodu bylo docela prázdno. Sam se hned ujala nějaká čarodějka, která ji postavila na stoličku a začala jí špendlit hábit. Další čarodějky už špendlily dva další kluky. Jeden z nich byl James Potter a toho druhého Sam ještě neznala.

James si jí všiml jako první. „Ahoj. Ty jsi ta holka, které mamka pomohla, že jo?“

No jo, to jsem. Jmenuji se Samantha Beerová, pro přátele Sam. A ty?“

Já jsem James Potter a tohle je můj kamarád Sirius.“

Sam se na oba mile usmála a zeptala se: „Jaké je tvoje příjmení, Siriusi?“

To nemusíš vědět,“ odsekl Sirius.

Sam se nejdřív zamračila, ale pak jí došel důvod. Sirius se zkrátka za své příjmení styděl. To odseknutí mu ale jen tak neprojde.

Už vím, kdo jsi. Sirius Black,“ odpověděla proto mile, „myslel sis, že na to nepřijdu? Neboj, já tě nebudu odsuzovat jen proto, že jsi Black.“

Sirius se zarazil, „jak to víš?“

Sam se usmála: „Já vím skoro všechno.“

James se Siriusem už nic neříkali, ale vyměnili si překvapené pohledy. S touhle holkou to bude zajímavé.

Hotovo. Už můžeš slézt,“ oznámila Sam po chvíli čarodějka. Sam tedy zaplatila a ještě mezi dveřmi se na kluky, kteří už byli taky na odchodu, zářivě usmála.

Zbýval už jen poslední krámek. Sam skoro běžela, jak se ho nemohla dočkat. Na hůlku se hodně těšila, protože to byla věc, se kterou dělali kouzelníci úžasné věci. A navíc to byla užitečná zbraň k sebeobraně.

Konečně k němu dorazila a mohla vstoupit dovnitř. Jaká hůlka si ji vybere? Bude krátká nebo delší? Tmavá nebo světlá? Tohle všechno se jí honilo hlavou, když vešla.

Uvnitř bylo nepřirozené ticho přerušené jen jejími kroky. Málem nadskočila, když se ze strany najednou ozval hlas pana Ollivandera.

Dobrý den, slečno. Vy jistě letos nastupujete do prvního ročníku v Bradavicích, že ano? Postavte se sem, prosím. Já si vás změřím a vyberu vám vhodnou hůlku. Kterou rukou ji budete používat?“

Sam chvíli trvalo, než odpověděla, protože pan Ollivander rozhodně nezahálel a mluvil dost rychle.

Pravou,“ dostala ze sebe nakonec. Starý kouzelník mávnul hůlkou a kolem dívky okamžitě začal kroužit krejčovský metr.

Po pár minutách metr přestal. Pan Ollivander odešel dozadu mezi regály a vrátil se s hromádkou hůlek čekajících na vyzkoušení. Rozložil je na stole a jednu vytáhl.

Zkuste tuhle, žíně z jednorožce, devět palců, je z bukového dřeva, dost ohebná.“

Sam s ní mávla, ale nic se nestalo. Tak se to opakovalo asi s pěti hůlkami. Pořád jich ale na hromádce bylo dost.

Pero z fénixe, cesmínové dřevo, má jedenáct palců.“

Sam ji vzala do ruky a okamžitě pocítila zvláštní horkost. Rázně s hůlkou švihla a z té vylétly jiskry. Byla to ta pravá. Bohužel si ji Sam vzít nemohla. Změnila by budoucnost. Tahle hůlka bude jednou patřit Harrymu. Věděla to jistě. Cítila to.

Promiňte, pane, ale já si tuhle hůlku vzít nemůžu.“

Prosím?“ zarazil se pan Ollivander. Tohle se mu ještě nestalo.

Ale vždyť je vám ta hůlka souzena. Vybrala si vás.“

Já vím, ale nejde to. Tahle hůlka není pro mě, ale pro Harryho,“

Čí že je?“

Sam se chytla za pusu. Tohle říkat neměla. „Nikoho. Musím vybírat dál.“

Jak myslíte. Ale mám velice málo takhle mocných hůlek a slabší se pro vás nehodí. Může se stát, že další už nenajdete.“

V tom případě se nedá nic dělat. Tahle hůlka prostě není pro mě,“

Dobrá, počkejte chvíli. Zkusím nějaké najít.“ Pan Ollivander opět zmizel mezi regály a s sebou odnášel všechny hůlky, které předtím přinesl.

Sam byla hodně rozrušená. Málem zásadně změnila budoucnost. Měla by si dávat větší pozor.

Už jsem tady,“ zavolal pan Ollivander, který se vracel asi se šesti hůlkami.

Dáme se do toho. Tahle hůlka je z modřínového dřeva, dlouhá dvanáct palců a v jejím středu je žíně z toho největšího jednorožce, jakého jsem kdy viděl.“

Nestalo se nic. Stejně to dopadlo i s druhou a třetí hůlkou. Už zbývaly jen dvě. Pan Ollivander chvíli váhal a pak vzal tu napravo.

Dřevo je ze stromu, jehož název nikdo nezná, neboť na světě existoval pouze jeden a ten byl ihned pokácen kvůli výrobcům hůlek. Hůlka je dlouhá deset palců a uvnitř je pero fénixe, který ještě nezemřel a znova se nezrodil. Zkuste ji“

Teplo vycházející z hůlky jasně znamenalo, že je to ta pravá. A duha, která se objevila po švihnutí, byla opravdu nádherná.

Tuhle si vezmu,“ usmála se Sam šťastně.

Výborně. Střezte ji jako oko v hlavě. Cena takových hůlek je nevyčíslitelná, ale já vám ji prodám za standardní cenu deset galeonů. Mi by totiž byla k ničemu. Nashledanou, slečno. Vás si budu pamatovat.“

Nashle, pane,“ pozdravila Sam a vyšla z obchodu.

Slunce venku nikdy nebylo tak krásné. Sam připadalo, že v krámu strávila snad několik hodin a přitom to bylo sotva dvacet minut. Každopádně už měla hotové všechny nákupy, takže se mohla vrátit do Děravého kotle a pronajmout si tam nějaký pokoj. Už se těšila na teplou večeři a pohodlnou postel. Několikahodinové chození ji pořádně vyčerpalo. Zamířila tedy do hostince.

Hostinský Tom byl velmi ochotný a po dobré večeři Sam zavedl do jednoho z nejútulnějších pokojů. Možná to bylo i tím, že viděl naditý váček s penězi. Každopádně to Sam neřešila a uvolněně se rozplácla na posteli. Přehrávala si zážitky z celého dne. Ještě ráno brečela, protože si myslela, že se jí její sen nikdy nesplní, a odpoledne nakupovala rovnou na Příčné ulici. Harryho svět se stal skutečným a to jen díky záhadné Aer. Navíc byla teď Sam strašně bohatá.

Když se její úvahy stočily tímto směrem, vzpomněla si i na truhličku. Byla strašně zvědavá, co v ní je. Proto nelenila a vytáhla ji z batohu. Pomalu ji položila na postel, otevřela její víko a začala opatrně vytahovat věci, které truhlička ukrývala.

Jako první vytáhla dopis z Bradavic. Ten ihned položila bokem a pokračovala.

V truhličce byly všechny její věci ze sirotčince, pět dílů Harryho Pottera, přísady do lektvarů a plášť ze zvláštní splývavé látky. Poznala jej ihned, i když o něm jen četla. Neviditelný plášť! Dívala se na něj značně nevěřícně. Co s ním bude dělat? Jako pomůcka k potulování po hradě byl plášť ideální, ale proto jí ho zřejmě Aer nedala.

Sam se ale rozhodla si s tím hlavu nelámat. Však se pravda ukáže. Místo toho se převlékla do pyžama a po tom, co se osprchovala a umyla si zuby, lehla znova do postele. Usínala s vědomím, že byl tenhle den rozhodně nejkrásnější v celém jejím životě.

Poslední komentáře
02.01.2008 16:06:03: Naprosto souhlasím s Lianne. A ještě k tvému názoru, že se mi nelíbí povídka samotná...Ne, není to t...
02.01.2008 15:35:55: Daleko horším autorům nepíši komentáře obvykle z toho důvodu, že se jejich příběhy ani nepokouším čí...
02.01.2008 12:11:30: To je dobrý. Já jinak proti kritice nejsem, ale dožralo mě, že zrovna já musím narazit na dva lidi, ...
02.01.2008 11:37:12: Omlouvám se, pokud jsem tě nějakým způsobem urazila. Jak už jsem psala, nebylo to míněno nijak proti...
 
Kdo chce, ať čte. Kdo nechce, ať odejde a nerozhlašuje, že nechce, neboť na to nikdo není zvědavý. Vaše kukajda