Povídky

Kdo chce, ať čte. Kdo nechce, ať odejde a nerozhlašuje, že nechce, neboť na to nikdo není zvědavý. Vaše kukajda

Novinky

splněné přání

Bradavice

Ano, je to podobné jako z prvního dílu HP. Ano, je to stylisticky nedokonalé a ano, určitě je to Marry Sue. Tak, myslím, že už jsem poukázala na všechny nedostatky. Tkže když se tu objeví komentář na víc než deset řádků, smažu ho. Mylím si totiž že jste mi všechno napsali v kapitole předtím. Přeji příjemné počtení.

  P.S.: Další kapitola konečně nebude nudná, tedy aspoň na konci ne.
Čas zbývající do odjezdu vlaku utekl velmi rychle. Sam sotva stihla najít správnou cestu na nástupiště. Naštěstí jí pomáhal hostinský, takže prvního září už cestu znala. Bylo to pro ni strašně vzrušující. Ráno nemohla dospat a na nádraží Kings Cross skoro utíkala, jak se těšila.
  Před přepážkou se ale zastavila. Najednou nevěřila, že jí projede. Co když jí neprojede a něco se jí stane? Vypadala tak tvrdě a bytelně. všechny odvaha ji zkrátka v ten moment opustila.
  „Ahoj, Sam,“ ozval se někdo stojící za ní. Polekaně se otočila. Byl to James s paní Potterovou.
  „Dobrý den, paní Potterová. Ahoj, Jamesi,“ pozdravila slušně, když se vzpamatovala.
  „Ráda tě vidím, Sam. Taky míříš do Bradavic? Jestli se bojíš projít přepážkou, pořádně se rozběhni. To ti pomůže, věř mi. Já jsem se poprvé taky bála.“
  „Děkuji, paní Potterová,“ odpověděla na to Sam a otočila se opět na přepážku. Pevně sevřela rukojeť svého vozíku a rozběhla se. Její strach ustoupil do pozadí. Jamesově mamince mohla věřit, takže se nezastavovala. Do deseti vteřin byla na druhé straně.
  „Pozor!“
  Ozvala se pořádná rána a Sam si uvědomila, že leží na zemi. Srazila se s nějakým klukem. Už mu chtěla vynadat, když si všimla, že to je Sirius. Zarazila se taky ale proto, že vedle něj stála nějaká žena. Radši vstala, posbírala balíčky a s tichou omluvou se vzdálila. Pokud si dobře pamatovala, Siriusova máma nebyla nejpříjemnější, takže bylo lepší se jí vyhnout.
  Bohužel jí nebylo dovoleno zmizet dost rychle. Sirius si totiž rovněž všiml, do koho narazil, a hned začal bez řečí představovat: „Matko, tohle je moje kamarádka Samantha Beerová. Sam, tohle je moje matka.“
  „Dobrý den, paní Blacková. Velice mě těší, že vás poznávám,“ pronesla Sam, jak byla ze sirotčince naučená.
  „Dobrý den. Ty budeš ta Samantha, o které vyprávěl můj syn. Pověz mi, čím jsou tví rodiče?“
  „Nevím, vyrůstala jsem v sirotčinci.“
  „Ach tak. Takže tví rodiče budou mudlové. Siriusi, už musím jít. Zvládneš to sám. Sbohem, Samantho.“ Paní Blacková zvedla pyšně hlavu a přemístila se pryč.
  Sirius vzal rázně svůj kufr a přesunul se ke vchodu do vlaku. Sam se rychle rozběhla za ním. Nemluvili.
  Společnými silami nacpali kufry do vlaku. Pak už zbývalo jen najít prázdné kupé. Když vyřešili i ten poslední problém a konečně seděli, Sirius promluvil: „Omlouvám se za moji matku. Chvala se příšerně. Ona totiž děti z mudlovských rodin moc nemusí.“
  „To nevadí,“ usmála se Sam, „už se nedivím, proč vaši rodinu nemají lidi moc rádi.“
  „Já matku nesnáším. Ona je posedlá čistou krví. Myslí si, že jednou budu jako ona, ale mýlí se. Až budu dospělý, uteču z domu a už se nevrátím!“ Chtěl ještě něco říct, ale zmlknul, když se dveře kupé otevřely.
  Dovnitř vešel menší kluk s hnědými vlasy a oříškovýma očima. Vypadal nevyspaně a trochu nemocně.
  „Ahoj,“ pozdravil je, „můžu si přisednout?“
  „Jasně,“ přikývl Sirius.
  Kluk si viditelně oddechl a už s úsměvem si sedl vedle Siriuse.
  „Já jsem Remus Lupin,“ představil se.
  „Samantha Beerová, ale říkej mi Sam.“
  „Sirius Black.“
  Remusovi zmizel úsměv ze rtů.
  „Black?! Možná bych si měl sednout jinam,“ pronesl trochu nenávistně.
  Sam se rozhodla zasáhnout: „Nemůžeš ho soudit jenom podle jména. To je, jako kdyby tě někdo nenáviděl třeba jen proto, že jsi vlkodlak. Taky za to nemůžeš, ale musíš  s tím žít.“
  Potom už jen spokojeně sledovala, jak Remus bledne. Očividně se ho ta poznámka dotkla.
  „Promiň, Siriusi,“ omluvil se chvatně, „neuvědomil jsem si to“
  „To je v pohodě, nejsi první. Hlavně, že jsi to pochopil.“
  Dveře do kupé se znova otevřely a dovnitř doslova vpadl James. Asi zakopl o svůj kufr, protože se okamžitě válel na podlaze.
  „Ahoj, Jamesi,“ pozdravili se smíchem Sam a Sirius.
  „Remusi, tohle je James Potter. Jamesi, tohle je Remus Lupin,“ představila je Sam.
  James ze zvedl z podlahy, oprášil si kalhoty a vesele na Remuse zamával. Ten se na něj na oplátku usmál.
  „Doufám, že už nikdo nepřijde,“ povzdechla si Sam, když se vlak rozjel. Kluci se totiž začali předvádět a najednou tam začalo být těsno. Jen Remus se omezil pouze na povzbuzování.
  Kluci se během jízdy rychle spřátelili. Sam do toho moc nezasahovala a zůstávala spíše v pozadí. Raději vytáhla z kufru knížku o Bradavicích, kterou bude mít jednou tak ráda Hermiona a začala číst.
  Byla knížkou tak zaujatá, že dokonce přehlédla i vozík s občerstvením. Všimla si ho, až když se z chodby ozval křik. Vyběhla se okamžitě podívat, co se děje.
  V chodbičce byli kluci a pokřikovali na Severuse. Remus se toho opět neúčastnil.
  Sam užasle poslouchala urážky, jimiž kluci zrovna nešetřili. Severus jen mlčel. V jeho očích se zračil smutek. Během chvíle jej však nahradila ledová maska.
  „Ubožáci,“ zasyčel a zmizel.
  Sam si povzdechla a koupila si od buclaté čarodějky dýňové paštičky a krabičku Bertíkových fazolek tisíckrát jinak.
  Když vešla zpátky do kupé, nic neříkala. Měla strašný vztek. Dokonce jí přešel i hlad, proto se raději znova začetla do knihy. S kluky už nepromluvila ani slovo. Ne, že by si toho všimli. Jen Remus tu a tam pohlédl jejím směrem.
  Když se setmělo, rázně knihu zaklapla a vyhnala kluky, aby se mohla převléknout. Dobře udělala, protože asi pět minut poté vlak začal zpomalovat.
  Když zastavil, vyhrnuli se všichni ven jako velká voda, Sam nevyjímaje. Strašně se těšila. Trochu ji však vyděsil mohutný hlas rozléhající se kolem.
  „Prváci! Prváci ke mně!“
  Byl to Hagrid. Jeho postava byla daleko mohutnější, než se dalo představit z knížek. Šel z něj trochu strach. Ovšem jen do té doby, než jste se mu podívali do očí. Byly laskavé a přátelské.
  „Jste tu všeci? Výborně, poďte za mnou.“
  Dovedl je až k loďkám, které byly vzorně vyrovnané na hladině jezera.
  „Do každé loďky nejvejš tři. A rychle.“
  Sam si záměrně sedla k Severusovi, který se na ni udiveně podíval. Vlídně se na něj usmála a řekla: „Jsou to tupci. Nesmíš se jimi nechat vyvést z míry.“
  Zmlkla, když si k nim přisedl malý tlustší kluk se světlými vlasy. Představil se jako Peter Pettigrew.
  Loďky se rozjely. Sam se potěšeně rozhlížela a nemohla se dočkat, až konečně uvidí Bradavice.
  Bylo to tady! Za skalním převisem se objevil majestátní hrad se stovkami oken a obrovskou vstupní bránou. Konečně dopluli ke břehu. Opatrně vystoupili a spolu s Hagridem došli ke vstupní bráně.
  „Tady se s váma loučim. Dál vás povede profesorka McGonagallová. Tak zatím nashle.“
  Otevřel bránu a nahnal je dovnitř. Potom někam odešel a nechal je ve Vstupní síni spolu s mladou, přísně vyhlížející profesorkou. Ta hned začala vysvětlovat pravidla, která Sam dobře znala, a pak je zavedla přímo do Velké síně.
  Obrovská síň byla plná studentů. Není třeba popisovat, jak vypadala, neboť to určitě všichni znáte. Začarovaný strop ukazoval večerní tmavou oblohu posetou hvězdami.
  Sam se sice usmívala, ale její jistota se pomalu vytrácela, když uviděla třínohou stoličku a na ní Moudrý klobouk. Když se zastavili před učitelským stolem, tak všichni už soustředili svou pozornost na klobouk.
  Zakrátko se podél krempy objevila k překvapení většiny prváků trhlina podobná ústům. Potom začal Moudrý klobouk zpívat:

  „Vítám vás milí studenti,
já zařadit vás dnes mám,
prověřím teď vaše vlastnosti,
jež do vínku vám osud dal.
Vaši cestu vést Nebelvír může,
kde cení si chrabrého srdce a odvahy,
či Zmijozel, ten lstivým pomůže,
tam hodí se kluzké povahy.
Taky je tu Havraspár,
kam nadaní a chytří chodí,
nebo dobrý Mrzimor,
kde všichni v nouzi síly spojí.
Kterou kolej já vyberu ti,
ty jistě nyní v duchu ptáš se,
na hlavu musíš si mě nasadit,
potom odpovědi dočkáš se.

  Když klobouk skončil, začali studenti tleskat. Ihned však přestali, když profesorka McGonagallová roztáhla dlouhý seznam jmen a začala vyvolávat.
  „Adams Gregory!“
  Malý chlapec s vykulenýma očima doběhl ke stoličce a zavřel oči, když mu profesorka nasadila Moudrý klobouk. Chvíli se nic nedělo a pak...
  „MRZIMOR!“
  Velká síň rozezněla potleskem a Mrzimorští studenti gratulovali novému členu jejich koleje.
  „Beerová Samantha!“
  Sam zbledla a vykročila. Zapomněla, že je v abecedě tak vysoko. Opatrně dosedla na stoličku. Poslední věc, kterou viděla předtím, než jí klobouk přepadl přes oči, byl Severusův povzbudivý úsměv. Pak už byla jenom tma. Strašně se lekla, když se jí u ucha ozval tichý hlásek.
  „Ale, ale, mám tady velmi nadanou, bystrou čarodějku. Kam bych tě zařadil? Jsi chytrá jako Harvraspárští, ale byla by tě tam škoda. Když nebudeš zahálet, hodí se k tobě nejvíc NEBELVÍR!“
  Sam si radostně sundala klobouk a odcupitala k nebelvírskému stolu. Potichu sledovala zařazování svých přátel. Bylo jí líto Severuse, který musel do Zmijozelu. Jen si tiše povzdechla a zaposlouchala se do rozhovoru mezi Jamesem a Siriusem, který šel hned po ní. Všechny, kdo ho neznali, překvapil kloboukův verdikt, ale nikdo mu na to nic neřekl.
  Když byl zařazen i poslední student, odnesla profesorka McGonagallová stoličku i Moudrý klobouk a ředitel vstal.
  Sam si rozzářeně prohlížela jeho klidnou tvář a dlouhý stříbrný plnovous splývající mu po modrém hábitu se zlatými hvězdami. V očích měl veselé jiskřičky, když začal svůj každoroční proslov.
  „Vítejte noví i staří studenti. Prázdniny jsou za námi a vy opět zasednete do lavic. Doufám, že se vám vše z hlav nevykouřilo a že máte chuť dál se učit. Nebudu vás zdržovat zbytečnými řečmi, jenom bych rád ještě poukázal na to, že vstup do Zapovězeného lesa je přísně zakázán kvůli jeho nebezpečnosti a také je zakázáno kouzlit na chodbách o přestávkách. Kompletní školní řád si můžete zapůjčit a posléze přečíst v kabinetu našeho školníka, pana Filche. To je vše, děkuji za pozornost a teď se dejte do jídla!“
  Zlaté talíře a mísy se najednou samy naplnily jídlem. Sam s úžasem sledovala všechno to dobré jídlo a v duchu už si promýšlela, co všechno sní. Nemohla se dočkat, a tak se do toho pustila. Nechala se ale ještě místo na zákusky.
  Nakonec, když hostina skončila se málem nemohla ani zvednout, jak byla přejedená. Když ale prefekti zavolaly prváky k sobě, neměla na výběr a musela se zvednout a jít.
  Prefekti je zavedli složitou cestou až do Nebelvírské věže. Sam se nejprve snažila, zapamatovat si, kudy šli, ale po dvou minutách to vzdala. Věděla, že bude mít s orientací na hradě ještě dlouhou dobu problém.
  Když dorazili před portrét Buclaté dámy, řekl prefekt heslo. To znělo „mandragora“.  Ještě jim ukázali, kde mají ložnici a potom se už rozešli. Sam se ve společenské místnosti nezdržovala a zamířila rovnou do ložnice, kde podle svého kufru rozpoznala svoji postel a uložila se ke spánku.
  Usínala s myšlenkou, že je konečně v Bradavicích, škole svých snů.
Poslední komentáře
03.01.2008 13:53:27: Dnes délku deseti řádků tedy rozhodně nepřekročím. Lianne řekla už v podstatě všechno za mě. Jen byc...
02.01.2008 16:18:12: Drahá Lianne, Máš pravdu, ten detail s vlkodlakem jsem si vůbec neuvědomila. Omlouvám se. A to s vy...
02.01.2008 15:28:00: Kapitola je skutečně lepší než předešlé. Opět není příliš dějová, ale narozdíl od předchozích nepůso...
 
Kdo chce, ať čte. Kdo nechce, ať odejde a nerozhlašuje, že nechce, neboť na to nikdo není zvědavý. Vaše kukajda