Povídky

Kdo chce, ať čte. Kdo nechce, ať odejde a nerozhlašuje, že nechce, neboť na to nikdo není zvědavý. Vaše kukajda

Novinky

Bílá černá

školní trest II.

Žáci ihned ztichli a pozorně svého kantora sledovali. Zkoušeli odhadnout jeho povahu a to, jak je bude učit. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Pomalu přecházel po třídě ke katedře. Na Harryho se ani nepodíval, ale nepatrný úsměv na jeho tváři nevěstil nic dobrého. Smrtijedi se nikdy jen tak nesmějou.

 Pomalu došel až ke katedře, kde se zastavil. Chvíli pohledem klouzal po tvářích studentů, jako by se snažil zjístit jejich sílu. Pak se ale vzpamatoval a začal mluvit:

„Dobrý den. Jmenuji se Hanry Jugson a jsem váš nový učitel obrany proti černé magii. Rozhodl jsem se, se budeme pokračovat v učebních osnovách Alastora Moodyho...tedy smrtijeda, který se za něj vydával,“ maličko se ušklíbnul, “proto budu dnes zkoušet vaši odolnost proti kletbě imperius. Pokud se někdo necítí být jistý, zda to chce zkusit, ať odejde. Nemůžu nikoho nutit.“ Vyčkávavě se na třídu zahleděl.

 Jestliže bylo v učebně ticho předtím, teď byste slyšeli spadnout špendlík. Ačkoliv studenti doufali v praktickou vyuku, tenhle profesorúv přístup se jim nějak nezdál. Jistě, hodiny v jejich čtvrtém ročníku byly proslavené a nadmíru zajímavé, ale neukázalo se nakonec, že je vyučoval šílenec převlečený za Alastora Moodyho, paranoidního vysloužilého bystrozora? Pokračovat tedy ve výuce vedené právě podle toho profesora bylo trochu riskantní právě v době, kdy zavládl v Anglii chaoz kvůli návratu lorda Voldemorta.

 Když se nikdo nepohnul, vzal si Jugson seznam a začal vyvolávat jednotlivé žáky podle abecedy. Každý se musel postavit před tabuli a čekat, až na něj profesor vyšle kletbu imperio. Pak na jeho povely vykonávali nejrůznější činnosti, například Hermiona zazpívala bradavickou hymnu a Parvati předvedla akrobatickou sestavu. Ostatní se bavili, než na ně přišla řada. Postupně si každý něco vyzkoušel. Až přišla řada na Harryho.

Stoupnul si před tabuli, jako ostatní. Třída rázem ztichla, protože jak bylo známo, on už téhle kletbě uměl vzdorovat od čtvrtého ročníku. Přesto touhle zkouškou musel projít taky. Jak si všiml, někteří žáci taky trochu váhali se splněním rozkazu a u těch profesor trochu přitvrdil. Byl zvědav, jak to bude u něj.

„Imperio!“ Harry měl pocit, jakoby mu někdo vymazal z hlavy všechny myšlenky a starosti. Tenhle pocit znal, ale teď nad tím nepřemýšlel. Vlastně nemyslel na nic.

V hlavě se mu ozval Jugsonův hlas: „Klekni si, Harry. Jen si klekni.“ Samozřejmě se mic nedělo. Harrymu se téměř okamžitě ozval v hlavě ten známý vzdorný hlas, díky kterému imperiu nikdy nepodlehl. „To neudělám.“ Pronesl to úplně v klidu. Jenže pak ucítil, že mentální útok zesílil. Přesto se nepohnul. Zopakoval svoji odpověď. Ani přes vzrůstající tlak se nic nedělo. Už se dokázal ubránit i Voldemortovi, takže tenhle smrtijed nebyl problém.

Jugson vztekle sklopil hůlku. „Strhávám Nebelvíru deset bodů za neuposlechnutí rozkazu a dávám vám školní trest, pane Pottere. Jelikož vím, že už máte jeden u profesora Snapea, příjdete až zítra v osm hodin. Nechci slyšet žádné řeči,“ dodal, když několik nebelvírským rozzlobeně otevíralo ústa. Vždyť přece chtěl, aby se pokusili kletbě vzdorovat! Ron i přes upozornění otevíral pusu, ale Harry ho kopnul do kotníku. Němě mu naznačit, že se nemá cenu s Jugsonem dohadovat. Raději sledoval zbývající žáky, kteří si kletbu zkoušeli.

Nikdo, kromě profesora a „zkoušených“ už do konce hodiny nepromluvil. Učebnu všichni opouštěli v mizerné náladě. Už poznali, že pan profesor bude asi něco podobného jako Snape a to se jim moc nelíbilo. Doufali, že nevydrží víc než rok, stejně jako ostatní učitelé obrany proti černé magii.

„Harry, proč jsi mi nedovolil něco říct?“ zeptal se podrážděný Ron, když měli učebnu za zády. Hermiona nic neříkala. Očividně byla ještě pořád v šoku.

„Stejně by mi to nepomohlo. Akorát by ti strhnul body. Na tohohle učitele si dávejte pozor.“ Včas se zarazil. Měl pocit, jako by ho někdo pozoroval. Když se ohlédl, spatřil právě tu osobu, o které se bavili. Dívala se přímo na něj. Raději přidal do kroku. Ron s Hermionou se museli rozeběhnout, aby ho dostihli. Na otázku, kam spěchá, Harry odpověděl, že už se těší na šlofíka. Měli totiž dvouhodinovku dějin čar a kouzel s profesorem Binnsem.

Po večeři se Harry s Ronem a Hermionou rozloučil a zamířil do sklepení. Vůbec se mu tam nechtělo, ale co měl dělat. Kdyby dával pozor, mohl se mu ten lektvar povést. Teď musí být se Snapem o samotě a to se rovná skoro sebevraždě.

Opatrně zaklepal na dveře Snapeova kabinetu. Skoro se klepal strachy. Málem nadskočil, když se dveře otevřely a profesorův studený hlas ho vyzval, aby vstoupil. ‘Tak teď jdu do jámy lvové,‘ Pomyslel si Harry, když vstupoval dovnitř.

Ve Snapeově kabinetu se nic nezměnilo, jen opět přibylo pár potvor naložených v lihu. Snažil se na ně nedívat.

Snape seděl za stolem pokrytým různými domácími úkoly.

„Posaďte se, Pottere.“ Ani nevzhlédl od pergamenu. Harry se opatrně posadil do křesla naproti němu. Skoro ani nedýchal.

Konečně profesor dočetl a podíval se na něj. Chvíli nic neříkal. Harry si nejdřív myslel, že to jeden ze způsobů jeho mučení. Ale pak mu došlo, že profesor jen přemýšlí.

„Přidávám Nebelvíru dvacet bodů za objev nového nápoje lásky.“

Harry vytřeštil oči. Nezdálo se mu to? Pokud ne, tak mu Snape pávě dal body za to, že pokazil lektvar!

„Ehm...pane profesore...je vám dobře?“

Snape se na něj výhružně podíval, „jistěže je, Pottere. Nikdy mi nebylo líp. Mohu dát body, komu chci. Ale právě tak vám je můžu hezky rychle odebrat, pokud si nebudete dávat pozor na jazyk. Je vám to jasné?!“ Harry rychle přikývnul. Nechtěl, aby mu Snape zase ty body strhnul.

„Vlastně jsem si s vámi chtěl promluvit. Od prázdnin na to ještě nebyl čas,“ začal Severus, po delší odmlce, „měl byste vědět, že se nijak nezlobím. Jistě, to, co jste mi udělal bylo poněkud přehnané, ale zasloužené. Díky vám jsem si uvědomil, že jsem byl nespravedlivý. Opravdu nejste jako váš otec...“ Na chvíli se odmlčel. Pak ale pokračoval. To, co řekl, se však Harrymu nelíbilo ani trochu.

„Ten by se nikdy k Pánovi zla nepřidal. To, co jste udělal, bylo velice odporné. Jak jste mohl zradit Brumbálovu důvěru?! To jste opravdu tak pitomý, aby jste si myslel, že by vám mohl vrátit kmotra? Pán zla nepomáhá nikomu, jenom sám sobě.“

Harry se šokovaně nadechl, ale pak pusu zavřel. Neměl nic na svoji obranu. Snape měl pravdu. Tohle mohl udělat jen člověk, který byl zlý sám o sobě. Když nad tím tak přemýšlel, možná jen potřeboval nějakou záminku k tomu, aby se stal zlým. A Voldemort to moc dobře věděl. Vždyť se k němu Harry přidal! Měl mu tedy pomoct oživit Siriuse.

„Možná nemám právo vás soudit, ale jedno vám říct můžu. Nenechte se ovládat vztekem, Pottere. Myslíte, že jsem si nevšiml toho, jak se vám barví oči? Stejně jako vy vím, že váš nový učitel Obrany proti černé magii není na naší straně. Můžu si lehce domyslet, proč ho sem Pán zla poslal. Brumbálovi jsem nic neřekl. Tedy zatím. Mám totiž důvod se domnívat, že by to moc nepomohlo vám ani vašim přátelům. Mějte se na pozoru, nebo to nezvládnete.“ Další odmlka. Harry se mezitím pokusil vstřebat vše, co mu jeho učitel lektvarů řekl. Nebyl si jistý, jestli všechno pochopil správně, ale neodvažoval se zeptat.

„Tak, to je vše. Můžete jít. Přátelům řekněte, že jsem vás nechal čistit své kotlíky.“

Harry se zvedl ze židle a s tichým „nashledanou, pane“ odešel.

 Hermiona a Ron na něj čekali ve společenské místnosti. „Tak co, jak to dopadlo?“ zeptal se soucitně Ron hned, jak Harry vešel dovnitř. Ten se snažil nasadit co nejvěrohodnější výraz nejhlubšího odporu a řekl, „nechal mě drhnout asi sto let staré kotlíky a bez kouzel. Nevěřili by jste, kolik jich vypadalo, jako by v nich vařil Neville.

Zatímco Ron ho přátelsky poplácal po rameni, Hermiona si jen odevzdaně povzdychla a pokračovala ve stejné činnosti jako předtím. Vyráběla další čepičky, ponožky a šály, které hodlala podstrčil domácím skřítkům. Harry dosud neměl to srdce ji říct, že je všechny bere Dobby.

„Pořád to ale asi bylo lepší než ten trest, co mám zítra,“ zazoufal si víceméně pro sebe, „jsem strašně unavený, půjdu už spát. Co vy?“ Ron se zvedl, jako že půjde s ním, zatímco Hermiona řekla, že bude ještě chvíli plést. Ron jen zakroutil hlavou a spolu s Harrym odešli do chlapeckých ložnic.

Poslední komentáře
12.12.2007 20:08:21: už se těšim na další kapitolku
 
Kdo chce, ať čte. Kdo nechce, ať odejde a nerozhlašuje, že nechce, neboť na to nikdo není zvědavý. Vaše kukajda