Povídky

Kdo chce, ať čte. Kdo nechce, ať odejde a nerozhlašuje, že nechce, neboť na to nikdo není zvědavý. Vaše kukajda

Novinky

Bílá černá

Jezerní národ

Tak to tu máte. Co říct, psát pořád neumím a kapitoly jsou stále krátké... Přeji příjemné počtení.

Všude byla spousta světla. Snad tu ani neexistoval předěl mezi nebem a zemí, jako by tryskalo odevšad. Úlevně vydechl. Pak se mu to tedy muselo povést a on dosáhl svého klidu, konečně. Setká se se svými milovanými, s těmi, kteří zemřeli jenom proto, že žil on.

Před ním se objevily dveře. Zvláštní, jako by se vznášely ve vzduchu a přece stály pevně na jednom místě. Neměly na sobe žádné zdobení, jen na klice uviděl malou rytinu hada. Jak ironické, ve druhém ročníku se takhle dostal do pekla, zatímco teď, teď spatří ráj. Ze všech sil se soustředil, aby pro něj had ožil, a pronesl ta samá slova jako tehdy.

Otevři se.“

Jak jinak, dveře se pomalu otevřely. Vešel dovnitř.

Ocitnul se před podlouhlým stolem obsazeným pěti postavani. Dvě z nich, ty na levé straně, byly ženy. Jedna, plavovláska oblečená v prostých bílých splývavých šatech, se na něj smutně podívala. Její sousedka v černých šatech se však konejšivě smála. Došlo mu to, byly to Život a Smrt. Ale co zbývající tři muži. Co jsou zač ti?

Najednou věděl. Nejspíš to způsobilo to místo, dostal odpověď na každou otázku, která mu přišla na mysl. Uprostřed seděl Osud. Ten vedle něj se nazýval Ďábel – ne, neměl žádné rohy ani kopyto, ale rudý hábit s černým lemem a zlé temné oči, skoro jako Snape – a poslední Anděl. Na toho se díval nejdéle, nikdy nečekal, že Andělem bude muž. Ale bylo to logické, žena by se Ďáblu těžko ubránila, síly musí být vyrovnané na obou stranách.

Za posledníma jmenovanýma se skrývaly dvoje dveře. Jedněmi z nich dnes projde. Ach, Bože, ať jsou to ty stejné, jako ty, kterými šli i jeho rodiče.

Osud se postavil : „Víš, proč jsi tady. Vykonal jsi za svůj život mnoho dobrých věcí a prožil ještě víc zlých, proto ti tvůj čin nezazlívám, přestože jsi tím svoji nit života přetrhl předčasně. Patříš do Ráje.“

Ano, nyní se mohl doopravdy usmát. Konečně.

Ale jak se říká, cesty Osudu jsou nevyzpytatelné. Když už se chystal projít těmi dveřmi, zadržely ho jemné ruce Života.

Příliš brzy chceš opustit váš svět. Tvá cesta ještě neskončila. Nemohu tě pustit dál, vrátíš se zpátky.“

Zmateně se na ni podíval : „Ale vždyť už bylo rozhodnuto.“

Tví přátelé na Zemi rozhodli jinak. Pomohli ti zase se vrátit do života a ty můžeš naplnit svůj osud. Buď sbohem, jednou se zase shledáme.“

Najednou cítil obrovský tah zpátky. Nevzdoroval mu, k ničemu by to nebylo.

Na dně bradavického jezera šel ten den život jako obyčejně. Děti jezerních lidí se proháněly kolem chýší v zápalu čehosi, co mohla být hra na honěnou a ďasovci coby řádní hlídači na ně vrčeli nervózní z toho, že se přibližují k jejich pozemkům. Jedna holčička s dlouhými zelenými vlasy se na chvíli zastavila a vyplázla na ďasovce jazyk. Za chvíli se dala zase do pohybu a na místě zůstal jen její škodolibý bublavý smích.

Za chvíli však měla dětská hra skončit. Na jednu z chýši se totiž pomalu snášel velký stín pocházející od neznámého tvora klesajícího pod hladinou. Děti se zvědavě zastavily a stín pozorovaly. Když si však všimly, jak velký je tvor, od kterého ten stín pochází, zděšeně se rozprchly a jen zpoza balvanů občas vykoukla zelená hlavička pozorující, co bude dál.

Vetřelce si všimly i dvě dospělé ženy plující kolem. Jedna z nich okamžitě začala křičet, aby přivolala stráže hlídkující u nejbližšího konce vesnice. V té době se už začali shromažďovat i ostatní, aby si neznámý objekt prohlédli. Takové pozdvižení už dlouho nezažili, proto se zprávy o tom šířily rychlostí blesku.

Muži od hranic dorazili rychle. Opatrně připluli ke střeše chýše, aby tu věc prozkoumali. Pak už se nemohli zmýlit, poznali v mrtvole člověka, přesněji řečeno dospívajícího chlapce. Dokonce ho i znali, byl to jeden z těch, kteří tady před dvěmi lety plnili ůkol do Turnaje tří kouzelníků, ten nejobětavější. Co se mu si přihodilo, že jeho život tak brzy skončil a jeho tělo se nyní vznášelo v jejich vesnici? Na tuto otázku nedokázali odpovědět a ani na to, co s ním udělají. Rozhodli se zavolat svého šamana. On si poradí stejně jako si poradil vždycky a bude znát odpověď.

Vesnický šaman vypadal trochu jinak, než jeho průvodci, v ruce neměl trojzubec, ale složitě vyřezávanou dlouhou hůl, která na sobě měla stejné ornamenty jako jeho kůže. Opravdu, celé tělo si kdysi pomocí nože pokryl zvláštními znaky, které teď slabě zářily. Bylo to nutné, protože právě kouzelná moc těch run - ano, opravdu se jednalo o ty samé runy, o kterých se ve škole učili bradavičtí studenti - mu dávála jeho schopnosti. Pomocí nich taky nyní viděl, co se odehrálo ve světě tam nahoře a důvod, proč je nyní chlapec mrtvý. Ale to nebylo vše, poznal, že ten hoch umřel předčasně. Jeho osud ještě nebyl naplněn, ne, měl před sebou ještě těžký úkol. Spoléhal na něj celý kouzelnický svět a on nesměl zklamat. Ne po tom, co si nevědomky přivolal pomoc, své rodiče a kmotra.

Šaman se obrátil na muže po své pravici a něco mu pošeptal. Muž souhlasně přikývnul a začal rozhánět obecenstvo. Zůstal jen on, pravá ruka svého mistra.

Ornamenty na šamanově kůži se rozzářily, když napřáhl svou hůl. Tělo toho chlapce se jako přitahováno neviditelnými nitkami pomalu sunulo na volné prostranství, kde se položilo na zem. Na to začalo svítit stejně jako šamanovy runy. I když ne tak docela, šamanovo světlo bylo s příměsí zelené, chladné, kdežto tohle zářilo jako slunce v tom nejjasnějším poledni, byl v něm příslib naděje a života. A právě o život nyní šlo. Lépe řečeno o jeho návrat, dokud není příliš pozdě a tělo si zachovává svoji podobu.

Ještě chvíli se všude po okolí šířila silná dvojítá záře s potom najednou vše potemnělo. Šaman, který ztěžka oddechoval, protože po takovém výkonu je třeba odpočívat, pokynul svému učedníkovi, který popadl tělo a urychleně s ním vyrazil pryč.

U břehu se vynořil nad hladinu. Nemohl chlapce opatrně položit, to by se nedostal dost daleko od vody, takže jej pomocí své vlastní zmenšené verze šamanovy hole odlevitoval na trávu a zmizel pod hladinou. O tomto umění jezerních lidí kouzelníci zatím nevěděli a bylo třeba, aby to tak i zůstalo, protože kouzelníci nechápou, že se umírat musí, byť v mladém věku. Chtěli by moci jezerních šamanů využít k věcem, ke kterým by použita být nikdy neměla. Proto je lepší své zásluhy utajit a nedat tak nikomu šanci se na ně zaměřit.

Asi hodinu se nic nedělo, jen pár mušek přišlo na výzvědy. Ale pak s sebou tělo jemně zacukalo. Za chvíli trochu víc. A nakonec se oči Harryho Pottera otevřely.

Poslední komentáře
04.02.2010 23:42:19: Vida, děláš pokroky... no, tak to jsem hodně zvědavá jak to dopadne
18.12.2009 19:09:10: páni fakt bomba, už se těším na pokračování, a doufám, že bude brzo smiley${1}
15.12.2009 21:16:08: ahoj skvělá kapitola doufám že brzo přidáš další
 
Kdo chce, ať čte. Kdo nechce, ať odejde a nerozhlašuje, že nechce, neboť na to nikdo není zvědavý. Vaše kukajda