Povídky

Kdo chce, ať čte. Kdo nechce, ať odejde a nerozhlašuje, že nechce, neboť na to nikdo není zvědavý. Vaše kukajda

Novinky

Bílá černá

Definitivní

Je to už více než rok, co jsem přidala poslední kapitolu. Myslela jsem, že už psát nezačnu, proč taky, když už Harry oficialne vyhrál a má šťastnou rodinu, avšak jeden člověk z mého okolí ve mně opět probudil chuť psát. Dnes slaví devatenácté narozeniny a proto mu k nim věnuji tuto kapitolu. Valdo, děkuju za všechno, co jsi pro mě udělal a doufám, že se ti bude můj dárek aspoň trochu líbit.

Tak co, Luciusi, ještě je pořád v limbu?“

Říkal jsem ti jasně, že dám vědět, až přijde k sobě! Teď vypadni, pán nebude moc potěšený, když se dozví, že jsi mě rušil při stráži. Dobře víš, že v případě Pottera musíme být extra opatrní!“

No jo, nemusíš být hned tak mrzutý,“ smrtijed se zlověstně zasmál, „teď už pánovi neuteče.“

Harry se s trhnutím posadil. Zdálo se mu to, nebo opravdu slyšel hlasy dvou smrtijedů? Po letmém rozhlédnutí kolem se ke svému obrovskému nadšení ujistil, že ne. Voldemort se zřejmě rozhodl oplatit mu nedávnou zradu a tak jej pomocí jednoduché finty dostal sem. Bezpochyby nechystá nic příjemného, protože kdyby ano, nezněl by ten neznámý smrtijed tak potěšeně.

Pokusil se přemístit. Samozřejmě to nešlo, tuhle pevnost chránila mocnější kouzla než Bradavice, jelikož pocházela z té nejčernější magie. Hůlku u sebe nenašel. Ne že by ho to nějak trápilo, ke svému čarování ji dávno nepotřeboval. Stačilo si prostě jen vzpomenout na vhodné kouzlo a mohl být volný.

Vyskytl se však menší problém. Nebyl schopný si na žádné takové kouzlo vzpomenout. Vlastně... když zapátral v paměti, nenašel název žádného zaklínadla. Pomalu začal panikařit. Někdo se mu musel hrabat v hlavě nebo ho nějak zaklít, případně obojí, protože tak špatnou paměť neměl ani on.

Pokusil se uklidnit hlubokým nádechem a vyzkoušel svou poslední zbraň. Jeho ohnivý proud však také zklamal. Dveře byly chráněny a kámen roztavit nedokázal.

Začal rozčíleně přecházet po kobce. Když už nic, aspoň se tak zahřál. Nechtěl své tělo zbytečně vysilovat tvořením dalšího ohně, když nevěděl, jak velké šance bude mít proti smrtijedům. Našetřená energie by mohla mít rozhodující vliv.

Minuty plynuly a stále se nic nedělo. Uběhla hodina, dvě, tři... Harry stále chodil dokola. Už se ani nesnažil vymyslet plán útěku, věděl, že jestli mu proti smrtijedům nepomůže oheň, je v háji.

Po nekonečně dlouhém čase se dveře otevřely. Harry se zastavil. Tohle je jeho poslední šance! Vyslal na příchozího ohnivou kouli. K jeho nemalému zklamání se však nic nestalo, koule se o smrtijeda rozprskla jako kdyby to byla pouhá iluze. A odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Harryho udeřila do břicha tvrdá pěst, která jej donutila padnout na kolena. Veškerou jeho energii nyní spotřebovával pokus znova se postavit. Nechtěl, aby ho nepřítel vidět klečet.

„Kdo jste?“ dostal ze sebe namáhavě, kdyžt se mu přestaly třást nohy a zase pevně stál.

Odpověděl mu slizký hlas Luciuse : „Myslím, Pottere, že mě až moc dobře znáš. Času na řeči bude dost, teď si pohni, pán nebude čekat věčně.“ Zlomyslně se rozesmál a prudkým škubnutím za rameno donutil Harryho se rozejít.

Tu chodbu, po které šli, Harry poznával až moc dobře. Vedla přímo do té proklaté kruhové místnosti, ve které se přidal na temnou stranu. Netušil, co na něj Voldemort chystá, ale když mířil tam, bude to jistě něco velmi nepříjemného.

Došli až ke dveřím. Lucius je otevřel a hrubě ho strčil dovnitř. Harry neudržel rovnováhu a spadl. Slyšel za sebou jenom zaklapnout zámek a rychlé kroky vzdalující se pryč. Zůstal v místnosti sám. Nebo si to aspoň myslel.

„Vítej, Harry, dlouho jsme se neviděli.“ Z kamenného trůnu na něj shlížely dvě rudé oči vystupující z bílé hadovitě ploské tváře.

„Asi se ptáš, proč jsem si tě sem nechal přivést, přestože jsem původně plánoval navštívit já tebe. Jde o to, že jsem dostal lepší nápad. Znova se k nám přidáš.“

Harry zvedl hlavu a přestože téměř okamžitě pocítil bolest v jizvě, podíval se Voldemortovi přímo do očí. „Já se k vám nikdy znovu nepřidám,“ zavrčel.

Voldemort se hrozivě zasmál : „Ale Harry, to už jsi říkal i posledně, a jak to dopadlo. Temnota v tobě je, to nemůžeš popřít. Navíc jsi přece už zabil, byť jen prašivého kocoura. Jsi můj a to ničím nezměníš.“

„Změním! Budete mě muset zabít!“

Temný pán zavrtěl hlavou : „Byla by škoda zabít někoho s tak obrovským nadáním. Harry, ty jsi měl vždycky jednu slabinu. Přemohla tě jednou, jednou, dvakrát, třikrát... přemůže tě i teď. A jmenuje se láska. Je to jednoduché, buď se zase staneš zlým, nebo nejdřív zabiju všechny, na kterých ti záleží a nakonec tebe. Nemáš tomu jak zabránit, já sám jsem ti nitrozpytem zablokoval přístup k jakémukoliv kouzlení a tvé ostatní schopnosti nijak nevyužiješ. Tak co, přidáš se ke mně?“

Harry zalapal po dechu. Co teď bude dělat? Jestli se k Vodemortovi znovu přidá, pohltí ho temnota a on se stane vrahem. Jenže když to neudělá, přijde o své nejbližší. Už ztratil rodiče a kmotra, další oběti jeho existence přinést nesmí. Zbývala tedy jen jediná možnost. Vezme naději miliónům kouzelníků a čarodějek, ale jeho přátelé zůstanou aspoň částečně v bezpečí.

S prudce bušícím srdcem sklonil hlavu. Po opětovném pohledu do Voldemortových očí se už neukázaly ony čisté smaragdy. Ne, tyhle oči byly temné skoro jako Snapeovy. Nezobrazovaly téměř žádné emoce, pouze děsivý klid.

„Výborně,“ Voldemort se křivě usmál, „ovšem nemysli si, že ti teď jen tak dovolím kouzlit. Oslabím bariéru, aby ses mohl volně přemisťovat a nechám ti tvůj oheň, ale kouzlo můžeš provést pouze jedno.“ Pomalu vstal ze svého trůnu s přešel až k Harrymu. V jeho ruce se přitom objevila hůlka. Harry ji poznal okamžitě, byla to ta jeho. Do očí se mu však nedostal ani záblesk radosti nad tím, že ji bude mít znova u sebe.

„Ach ano,“ zašeptal Voldemort, „jediné kouzlo, které můj přivrženec potřebuje, defitivní. Je to kletba, ke které i ty musíš mít hůlku. Jakmile ji vezmeš do ruky, vzpomeneš si.“

Harry si hůlku pomalu vzal a v té chvíli se mu v mysli vynořila dvě slova. Vyhlédl si krysu stojící opodál a... „Avada kedavra!“

Za oslepující zelené záře padlo zvíře k zemi.

„Jde vidět, že jsi stále při síle. Přemisťovat se od tohoto okamžiku můžeš také. Ale pamatuj, zradíš nás a tví přátelé začnu umírat! Teď jsi jen můj.“

Chlapec se nepřítomně usmál a přemístil se pryč.

Poslední komentáře
18.07.2009 10:27:22: smileyTak jsme se pokračování přece jen dočkali...jak to dopadne? Teď už nemůžeš přestat...:)...
06.07.2009 18:12:25: pání, už jsem myslela, že nikdy už nic nepřidáš. Kapitola pěkná, pokud tam byly chyby, tak jsem si j...
 
Kdo chce, ať čte. Kdo nechce, ať odejde a nerozhlašuje, že nechce, neboť na to nikdo není zvědavý. Vaše kukajda